Poslední prázdninová sobota je v našem kalendáři již tradičně zasvěcena milovníkům kol a s nimi spjatou vyjížďkou. Pro letošek byla trať naplánována obdobně jako před pěti léty (Cyklotour Sosáci 2016) s tím rozdílem, že ji tehdy absolvovali jen dva účastníci z letošní jedenáctičlenné grupy (Mára a Zdeňa). Původně měla být skupina ještě početnější, a to třináctičlenná, ale v jednom případě v tom sehrála roli nečekaná rodinná návštěva na poslední chvíli a v druhém případě osud, karma, Bůh, záleží v co věříte, to když se nám ve středu po tenise přišel František Franěk pochlubit s novým elektrokolem, a že na něm hodlá v sobotu jet naší tour. Ne, že by na to už neměl věk. Nedávno oslavil šedesátiny a na elektrokole jezdí i mladší. Zároveň by jako první prolomil nepsané tabu vyhlášené pro tyto vyjížďky, že si každý musí vystačit pouze s vlastními silami. A protože nikdo z nás neměl to srdce mu to říci, aby nechal to elektrokolo doma, musela do toho zasáhnou náhoda. Na druhý den zakopl nebohý František v práci, přičemž si pochroumal koleno a navrch k tomu zlomil zápěstí. Františkovi samozřejmě všichni přejeme jen to nejlepší a brzké uzdravení, ale budiž to všem výstrahou, kdo by chtěl porušit nepsaná pravidla a ulevit si na elektrokole.
A tak v sobotu ráno, za nepříliš vlídného počasí, se nás po šesté hodně ranní sešlo na vlakovém nádraží jedenáct bikerů, porvat se cca se 70 km dlouhou trasou. S dopředu koupenou jízdenkou pro předpokládaných třináct lidí a kol jsme nastoupili do osobního vlaku směr Nedvědice. Jízdu vlakem jsme si zpříjemnili úsměvnými příhodami z předchozích ročníků, a tak nám hodina a dvacet minut jízdy uteklo jako voda. Po vystoupení z vlaku jsme před železniční stanicí v Nedvědici pořídili skupinové foto pro řádnou dokumentaci a Cykotour Sosáci 2021 mohla začít. Naše první kilometry směrovaly k monumentálně se tyčícímu hradu Perštejn. Po krátkém shlédnutí nádvoří a zpoza hradeb samotného hradu, jsme pokračovali k dalšímu našemu cíli, kterým bylo město Bystřice nad Perštejnem. Zde jsme zapózovali u sochy Zubra od žďárského rodáka a věhlasného sochaře Michaela Olšiaka. Po projetí městem jsme zamířili k našemu dalšímu bodu na cestě, a to ke kostelu sv. Michaela archanděla, který se nachází na kopci nad Vítochovem. Vrchol svatostánku nám odkryl nádherný pohled do daleké kopcovité krajiny, seč poznamenané řaděním kůrovce. Po chvilce rozjímaní jsme vyrazili k další blízké dominantě zdejšího kraje, k rozhledně Karasín. Po prudkém sjezdu z Vítochova následoval těžký a náročný výšlap na nejvyšší bod našeho dnešního putování na kole. Po zdolání vrcholu na nás čekalo nepříjemné překvapení, to když jsme zjistili, že restaurace s občerstvením je na rozhledně zavřená. Po několika minutách odpočinku využitých k prostudování map jsme s mrzutostí a prázdným žaludkem vyrazili podél sjezdovky dolů k Vírské přehradě. Po několika stech metrech sjezdu nám v lese vystavili stopku těžaři. Z důvodů těžby dřeva je tato cesta uzavřena. To znamenalo jediné. Vyšlapat nazpět sjeté stovky metrů na Karasín a objet to z druhé strany. Nemohli jsme se zbavit dojmu, že karma opět zaúřadovala, jelikož jsme při odjezdu z Karasína zapomněli pořídit společnou fotografii. Po opětovném dosažení vrcholu, ruku na srdce, kdo si dá jen tak Karasín dvakrát za sebou, jsme už neponechali nic náhodě a pořídili skupinové foto s rozhlednou. Následoval prudký sjezd terénem přes kameny a kořeny dolů k Vírské přehradě. V půli cestě mezi obcí Vírem a Dalečínem jsme si nemohli nechat ujít shlédnout slavnou Chudobínskou borovici, jenž zde roste již 350 let na skalnatém výběžku levého břehu Vírské přehrady a v roce 2020 se stala vítězem ankety Evropský strom roku. Po krásném zážitku se kolona 11-ti kol dala opět do pohybu, směr Dalečín, restaurace Dittáč. Za drobného mrholení jsme se hladový a žíznivý přiřítili do Dalečína. Zde nás ale čekal nemilý šok. V němém úžasu čteme nápis na dveřích restaurace: „Dnes zavřeno.“ Díváme se do mapy. Nejbližší hospoda…, chvilka hledání…, Skalský dvůr. Sedáme na kola a otrávení z hladu a žízně pokračujeme dál. Dál, do dalšího nemilosrdného, krutého kopce, směrem na Písečné. Aspoň že přestalo mrholit. Veškerá dobrá nálada z nás na vrcholu kopce vyprchala. Začíná to být boj o život, minimálně pro tu zadní část pelotonu. Dobrou zprávou je, že na žízeň neumřeme. Místní domorodé obyvatelstvo v Písečném nám soucitně dočepovalo dávno již prázdné lahve s vodou. Energie ve svalech však chybí. Mnozí z nás jedeme na poslední reservoár sil. Letos je to tak říkajíc na krev. Je 13:45 hodin, když přijíždíme ke Skalskému dvoru. Tachometr signalizuje, ujeto necelých 50 km. Konečně otevřená restaurace. Spadl nám kámen ze srdce. Zaplať pánbůh. Jídlo, pití. S doplněním kalorií se zvedla všem u stolu nálada. Jirka Valenta poroučí rumíček, jako nováčkovské zápisné. Mezitím se u stolu rozběhla diskuse kudy se vydáme dál. Vydat se původně myšlenou trasou do Nového Veselí, kde bylo na zahradě u Česti Vitáska přichystané posezení s občerstvením, to by znamenalo cca 15 Km navíc a sedět venku při nějakých 14°C ve zpocených věcech. Rozhodnutí nakonec padlo diplomatické. Kromě návrhu, jet z Nového Města domů vlakem, což jsme jako variantu smetli okamžitě ze stolu, se skupina rozdělila na psychicky a fyzicky zdatnější (Lubka Gonda, Jiří Valenta, Robert Šimek a Martin Kudláček), kteří se vydají podle plánu k Česťovi a ten zbytek (Laďa Jun, Pepa Přibyl, Roman Holec, Petr Vtípil, Martin Sobotka, Aleš Hájek a Zdeněk Smejkal) pojede přímou cestou do Žďáru a po teplé sprše a suchém oblečení dojede autem do Nového Veselí na zakončenou. Po zaplacení útraty se tak vydáváme na poslední společnou trasu do Zubří, kde se naše cesty definitivně rozdělují, abychom se o hodinu a půl opět sešli u jednoho stolu na zahradě v Novém Veselí, ale už jako skupina takzvaně „Šampónů“ a skupina „Smraďochů“.
Úspěšně zakončený a zapitý letošní ročník Cyklotour se vryje hluboko do paměti mnoha aktérům. Některé hlášky z cesty se stanou legendárními, nad kterými se budeme ještě dlouho smát viz. níže.
„Chtěl jsem si zkusit jet s nejlepšími na špici, ale od teď jedu Sekáčku s tebou vzadu,“ říká chlap co má lýtka umouněná od řetězu a nejprudší sjezdy přes kamení a kořeny sjíždí na odpruženém kole se zamčenou vidlicí.
„Ty vole, to není možný. My furt šlapeme do kopce. Ale furt!!!“
„Dal bych 500,- za pivo!!!“
„Kde je nějaká jabloň, sežeru i zelené jablko.“
„Kurva, aspoň trochu vody.“
„Fešáku, to tě ještě nikdy nebolela hlava z žízně?“
Vše vystihuje komentář a citát od Lubky Gondy:
„Zdendo, nejtvrdší z dosavadních mých 4 ročníků.“
Motto letošní cyklotour a nejenom ní:
„Lehce dosažené věci nemají vůbec žádnou cenu.“ Libor Uher (horolezec, přemožitel K2)
Fotografie z cesty k prohlédnutí zde.
